Dne 11. listopadu 2024 jsme si na vojenském hřbitově ve Znojmě-Louce připomněli Den veteránů a 106 let od skončení první světové války. Zde otiskuji svůj proslov, který jsem tváří v tvář hrobům padlých vojáků pronesl:
11. listopad si již dlouho nepřipomínáme pouze jako svátek sv. Martina. Na tento den připadá výročí od konce nejkrutějšího a nejkrvavějšího válečného konfliktu, které lidstvo do té doby poznalo – první světové války. Právě 11. listopadu 1918 v 11 hodin vstoupilo v platnost příměří mezi Německou říší na straně jedné a mocnostmi Dohody, především Francií, Velkou Británií, Itálií a Spojenými státy americkými na straně druhé. Německo bylo posledním bojujícím státem tzv. Čtyřspolku, jehož další členové z boje postupně odpadávali během podzimu 1918: 29. září Bulharské carství, 30. října Osmanská říše (Turecko) a konečně 3. listopadu 1918, ve vile Giusti u italské Padovy, Předlitavsko, tedy západní část podunajské monarchie, jejíž integrální součástí byly po čtyři staletí i země Koruny české.
V momentě, kdy osychal inkoust podpisů pod tvrdými podmínkami příměří, přestávalo Rakousko-Uhersko de facto existovat. V návaznosti na federalizační manifest rakouského císaře Karla, krále českého a markraběte moravského, začaly jednotlivé národní politické reprezentace vyhlašovat své vlastní národní státy, československý nevyjímaje. Idealistická představa blahoslaveného císaře Karla, že tyto státy zůstanou ve společném zahraničně-politickém a obchodním svazku (po vzoru dnešní Evropské unie) pod hlavou společného panovníka, vzala brzy za své. Vítěznou cestu Evropou razila republikánská státní forma, monarchie byla považována za symbol starých časů. Když socialistická revoluce v Berlíně svrhla 9. listopadu 1918 německého císaře Viléma II., došlo záhy i na našeho Karla Habsbursko-Lotrinského. Dne 11. listopadu, tedy přesně před 106 roky, byl donucen rezignovat na výkon vlády ve Vídni, o dva dny později i na vládu v Budapešti. Dne 14. listopadu pak monarchie padla definitivně i v čerstvě proklamovaném Československu: na prvním zasedání Revolučního národního shromáždění v Praze byli Habsburkové sesazeni z trůnu a provolána republika s prezidentem Masarykem v čele. Jako by Čechoslováci mezi 28. říjnem a 14. listopadem skrytě vyčkávali, zda si Karel trůn v ostatních částech někdejší společné říše nezachová.
S Velkou válkou přišly velké změny. Jak na ně vlastně reagovali naši pradědové a prababičky, prostí občané, na které válka dolehla se všemi důsledky nejtvrději? Naši pradědové museli podle platného branného zákona již v létě 1914 narukovat do války. Rodáci ze Znojemska, Moravskobudějovicka, Moravskokrumlovska, Mikulovska a Hustopečska byli většinou příslušníky moravského c. a k. 99. pěšího pluku, který si hned po prvních bojích na území dnešního východního Polska, tehdy ruské carské říše, vysloužil za svou odolnost a chrabrost od ruských nepřátel přezdívku „Žlutí čerti“. Válka s Ruskem byla nepředstavitelně krutá. Fronta se na přelomu let 1914/1915 přiblížila až ke Krakovu a karpatským průsmykům východního Slovenska. Nejkrvavější mlýnek na maso nastal za Brusilovovy ofenzívy v létě 1916, kdy naši pradědové bojovali na ukrajinské Volyni a v naší, tedy rakouské Haliči. Rusové trápili naše chlapy až do léta 1917, kdy se po debaklu Kerenského ofenzívy ruská branná moc rozložila.
Jihomoravské pluky byly potom přemístěny na italskou frontu. Nejprve se stihly ještě zapojit do poslední bitvy na řece Soči v Rakouském Přímoří (dnes Slovinsko) a po slavném průlomu u Kobaridu na konci října 1917 postoupily o 120 kilometrů na západ, na řeku Piavu a do horského masivu Monte Grappa. Byl to skvělý úspěch našich zbraní, který vůbec nevěstil, že by Velká válka měla do roka a do dne skončit. Vše se rozhodlo na politickém poli v roce 1918, kdy příchod Američanů do Evropy přinesl Dohodě kýžený obrat válečné štěstěny.
Ještě v okamžiku, kdy byl v Praze vyhlášen samostatný československý stát, naši pradědové s obdivuhodnou vytrvalostí bojovali proti přesile italských vojsk, posílených tou dobou pro svoji neschopnost Brity a Francouzi, a dokonce i útvary československých legií. Naštěstí naši pradědové z jihozápadní Moravy v císařsko-královských uniformách nezažili chvíli, kdy by museli bojovat přímo proti svým soukmenovcům v táboře Dohody.
V noci na 31. října pak přišel rozkaz opustit bojové pozice a vydat se na ústup, neboť byla zahájena jednání o příměří. Znojemskému 99. pluku připadl úkol krýt ústupový manévr a odrážet dotírajícího nepřítele. Příměří bylo podepsáno 3. listopadu, přesto Italové zcela nečestně a zbaběle oddalovali okamžik klidu zbraní až na 4. listopad odpoledne, takže se mnoho našich pradědů v posledních hodinách války dostalo do nezaslouženého zajetí. Jejich návrat domů se protáhl často až na půl roku!, tedy do jara 1919.
Spolu s muži na frontě trpěly i jejich rodiny doma. Mizerné zásobování potravinami a dalšími komoditami se již v roce 1917 začalo stávat neúnosným. Osamocené matky musely svojí prací uživit neustále hladové děti, což často vedlo ke zkratkovým jednáním a mnoha zoufalstvím. Bezprizorní mládež bez otců zhrubla, začala se protloukat životem na vlastní pěst. To vše pak formovalo jejich životní kariéry dlouho po skončení války. Do všeho pak na podzim 1918 udeřila do řad zejména mladé generace u nás zákeřná španělská chřipka.
První světová válka trvala dlouhých 51 měsíců. Mobilizováno bylo celkem 44,6 milionu mužů na straně Dohody, 25,6 milionů mužů na straně Čtyřspolku. Z těchto 25 milionů na straně Čtyřspolku připadlo 9 milionů na muže z Rakousko-Uherska a z toho 1,5 milionů ze zemí Koruny české. Každé město, každá malá víska měla zástupy odvedených mužů, kteří frontové boje proti Rusku a Itálii zažili na vlastní pěst. V tom se první světová válka v naší historické paměti výrazně liší od druhé světové války, kdy většina mužů z Čech a Moravy české národnosti nebojovala a byla místo toho nuceně nasazena do zbrojní výroby hitlerovské říše.
Následkem bojů v první světové válce padlo 5,4 milionů mužů na straně Dohody, 4,1 milionu mužů na straně Čtyřspolku. Z toho na Rakousko-Uhersko připadlo 1,2 milionu padlých a znich 290 tisíc na Čechy, Moravu a Slezsko. Ze samotného města Znojma padlo asi osm stovek. To jest zhruba každý osmý chlap s brannou povinností se z války domů nevrátil. Další se sice vrátili, zmrzačení či jinak trvale podlomení na zdraví, a pokud ne fyzicky, většina z nich zcela jistě s velkým šrámem na duši. O svých hrůzostrašných zážitcích se pak chlapi zdráhali mluvit i v kruhu nejbližších. Vzpomínky jim vracely pocit bezmoci a čiré hrůzy, strávených v polních podmínkách, které by dnešní generace mužů stěží vydržela.
A nyní mi dovolte závěrem ještě několik málo slov k místu, kde si první světovou válku ve Znojmě připomínáme. Nacházíme se ve vojenské části louckého hřbitova, která byla dne 12.11.1918, tedy opět, před 106 roky, předána vojenskými úřady ve Znojmě do správy kostelního konkurenčního výboru loucké farnosti. Od září 1914, kdy byl v prostorách louckého kláštera otevřen c. a k. II. záložní lazaret, zde bylo pohřbeno celkem 324 osob, vesměs vojáků rakousko-uherské armády a dalších spojeneckých armád, ale také i ošetřujících sester, které se často nakazily cholerovou nákazou, neboť loucký lazaret byl oproti jiným lazaretům ve městě lazaretem infekčním. V čele správy vojenských budov ve Znojmě stál hejtman či setník Leopold Reiter. S omezenými finančními prostředky v posledních týdnech války se zasadil o jednoduchou, leč důstojnou úpravu tohoto místa posledního odpočinku. Byla zde vztyčena socha c. a k. vojáka v plné polní výzbroji v nadživotní velikosti na stupňovém podstavci (o celkové výšce 3,5 m), která byla umístěna tak, aby se voják jakoby v modlitbě díval na řady hrobů před sebou. Podnět ke vzniku sochy z umělého kamene dal sám setník Reiter, autorem je ale Josef Fiala, žák profesora Tautenhayna na znojemské c. k. Odborné škole keramické, který jako voják v louckém klášteře pobýval. O celkovou úpravu hřbitova se pak zasloužili stavební akcesista Eduard Přikryl a četař Theodor Štěrba ze Správy vojenských budov.
Nechť Pán Bůh již nikdy nedopustí, aby se katastrofa oněch válečných let opakovala!
