Druhá světová válka byla doposud nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v dějinách lidstva. Za oběť jí padly desítky milionů lidí, převážně nevinných civilistů. Bezpočet lidských osudů byl ze dne na den převrácen naruby, se všemi talenty, sny a láskami, které neměly šanci se naplnit. Nevratné škody způsobené na hmotném majetku a kulturním dědictví nelze vyčíslit, a to ani řádově.
Od konce druhé světové války v Evropě dnes uplynulo přesně 80 let. Jeden plně prožitý lidský život. Není proto divu, že z řad přímých účastníků bojů dnes v České republice žije už jen hrstka, a prakticky všichni oslavili nebo brzy oslaví úctyhodnou stovku. Vedle veteránů se o své bezprostřední vzpomínky mohou podělit vesměs pouze ti, kdo události let 1939-1945 pozorovali dětskýma očima. O to vyšší důležitosti nabývají historikové, jejichž úlohou není válečná dramata pouze zaznamenávat a analyzovat, ale především interpretovat, vykládat, zasazovat do souvislostí a připomínat jejich význam v dnešním světě.
Nemalá část společnosti je nejspíše přesvědčena, že katastrofa rozměrů druhé světové války se již nikdy nemůže zopakovat. A kéž by tomu tak bylo. Vždyť i během karibské krize nalezli Kennedy a Chruščov dost rozvahy na to, aby se vyhnuli jaderné zkáze. I já chci být optimistou a doufám, že podobné hrůzy už zůstanou minulostí. O to důležitější je však zůstat vnímavý k dějinným paralelám, analogiím a podobnostem, a nebát se na varovné signály upozorňovat.
👉 Druhé světové válce předcházelo všudypřítomné a nekompromisní rozdělování společnosti na my a oni. V případě československa převážně skrze etnický původ, jež měl být v rozporu s historickými hranicemi státu, v kombinaci se závažnými socio-ekonomickými dopady velké hospodářské krize. Zoufalství a bída byla jedněmi svalována na neschopnou vládu, druhými na nechtěné národnostní menšiny.
👉 Cestu k rozpoutání války umetla i přílišná shovívavost vůči porušování mezinárodního práva. Diplomatické ústupky a revize Versailleského systému umožnily Hitlerovi znovu vyzbrojit armádu, obnovit brannou povinnost, obsadit Porýní a následně anektovat Rakousko, pohraničí i zbytek ČSR. Spolu s ním získal i výzbroj pro 42 divizí, a každý sedmý tank útočící na Francii pocházel z plzeňské Škodovky.
👉 Jak v případě Polska, tak v případě Finska byl vpád německých a sovětský vojsk na cizí území obhajován na základě operace pod falešnou vlajkou. Všeobecný souhlas obyvatelstva poté zajistily sdělovací prostředky ovládané státní propagandistickou mašinérií.
👉 Další z příčin konfliktu byla i přílišná míra izolacionismu malých států a nadřazování vnitřních a lokálních témat nad ta společná, evropská. Tváří v tvář agresorům pak osamoceně nedokázalo obstát Nizozemí, Belgie, Dánsko, Norsko či Řecko, stejně jako na východě Estonsko, Lotyšsko, Litva a částečně Rumunsko.
👉 Každá těžká doba je i zkouškou charakterů. Řada států si raději vybrala spolupráci s tzv. osou Berlín-ŘímTokio, protože se to zkrátka zdálo být v té chvíli výhodnější. To samé lze v případě kolaborantů vztáhnout i do osobní roviny. Proti nim pak stojí sedm statečných výsadkářů z kůru a krypty u svatých Cyrila a Metoděje, kteří ani na vteřinu nepochybovali, že čestný boj je víc než mír vnucený v hanbě.
👉 Co však já osobně považuji za největší tragédii je, když se podobně jako ve španělské občanské válce či v okupované Jugoslávii začnou vzájemně pronásledovat a vraždit sousedé, kteří spolu či vedle sebe žili dlouhá desetiletí, tak, jak je tomu nyní v Pásmu Gazy nebo na východě Ukrajiny.
Určitě jste poznali, že i když mluvím o minulosti, mnoho z těchto rysů nacházíme i v dnešním světě. Výsledky druhé světové války totiž do značné míry stále definují podobu mezinárodního uspořádání. Po porážce společných nepřátel v Itálii, Německu a Japonsku chvíli panovala iluze vítězství dobra nad zlem, avšak pouhých pár měsíců nato se svět opět začal rozdělovat na dva tábory. Dalo by se namítnout, že i tzv. studená válka už je nyní za námi, ale například Severní a Jižní Koreu dělí 38. rovnoběžka stejně jako v okamžik vyhlášení příměří. Není proto divu, že se někteří světoví vůdci a jejich režimy úpěnlivě kotví k mýtu roku 1945, jež považují za ideál geopolitického rozložení sil.
Druhá světová válka ale nebyla definitivní tečkou za dějinami. Právě naopak, byla novým začátkem. Němci půlnoc z 8. na 9. května 1945 dodnes z pochopitelných důvodů označují jako Stunde null – nultou hodinu, nadepsání nové kapitoly, vstup do nové etapy. Stejně tak ji tehdy vnímali i vězni propuštění z nacistických kriminálů, přeživší holocaustu či navrátilci, jež byli nedobrovolně odvlečeni k totálnímu nasazení. Vnímali ji tak i pozůstalí, kterým s koncem konfliktu vyhasla naděje, že se znovu shledají se svými blízkými. Vnímali ji tak vyhnaní ze svých domovů i repatrianti – v létě 1945 se jednalo o neuvěřitelných 13 milionů lidí.
Památku na hrdinství, statečnost, nezlomnost, odhodlání, ale též utrpení, oběti a zbytečně zmařené životy neuctíme nejlépe prostřednictvím oficialit a formálních rituálů, nýbrž tím, že budeme vyprávět lidské příběhy a snažit se pochopit jejich odkaz a poselství. Dovolte mi proto, abych v závěru vzpomenul na Dr. Viléma Velebu. Již v roce 1918 měl lví podíl na nenásilném připojení Znojma k rodící se Československé republice ve chvíli, kdy na obou stranách stálo na 3.000 mužů vyzbrojených puškami, kulomety a dělostřelectvem. Dne 8. května 1945 to byl opět on, kdo vyjednal s ustupujícími Němci převzetí radnice do správy Revolučního národního výboru bez zbytečného krveprolití. Až mezi 15. a 16. hodinou pak na Mariánském náměstí slavnostně vítal Rudou armádu přijíždějící od Sedlešovic. Navzdory tomuto kreditu byl po únorovém převratu komunisty uvězněn, a po propuštění se byl i jako osmdesátiletý stařec nucen živit coby pouliční metař. Roku 1998 mu město Znojmo udělilo čestné občanství in memoriam, avšak krom pamětní desky na Sokolovně dodnes chybí jeho viditelnější připomínka ve veřejném prostoru.
I z toho příkladu je patrné, že dějiny nefungují jako automat, nejsou žádnou databází scénářů, ze kterých lze volit kroky dalšího postupu, a v žádném případě nám nemohou dát návod, jak se vypořádat se současnými problémy. Stejně jako v roce 1945 proto musíme přijmout svůj díl odpovědnosti a budoucnost vědomě tvořit.
