Karolíniny sady ve Znojmě slaví dvousté narozeniny. Oblíbené místo pro vycházky Znojemčanů, situované na příkrém úbočí dyjského údolí pod svatomikulášským pahorkem a Starým městem alias Jámou, je jedním z nejstarších úspěchů rodící se občanské společnosti ve městě. Položení základního kámene proběhlo dne 4. listopadu 1824, kdy Znojemčané zároveň slavili jmeniny své císařovny Karolíny Augusty, královny české a markraběnky moravské.
Byla to vskutku veliká proměna. Příkrý sráz pod chrámem sv. Mikuláše směrem k Dyji byl od středověku pustý, holý a nepřístupný. Z městské hradby pod svatováclavskou kaplí a svatomikulášskou farou se sem shazovalo smetí. Pouze jižní část, pod školou, Kaplankou a Špinhofem, byla v 17. století upravena do soukromých viničných teras, tzv. Rajské zahrady / Paradiesgärtl.
Založení sadů spadá do doby po skončení napoleonských válek ve střední Evropě (1814). Město Znojmo se zotavovalo z pohromy francouzské okupace po velké bitvě, která se odehrála přímo před jeho branami (1809). V architektuře stejně jako v ostatním umění a literatuře se uplatňoval čistý až strohý klasicismus a romantismus. Znojemští měšťané mohli využívat omezených svobod garantovaných občanským zákoníkem (1811), společenské klima bylo nicméně sešněrované metternichovským státním dohledem, úzkostně hlídajícím, aby v žádném koutu rozlehlého císařství nevypukla rebelie podobná té krvavé francouzské (1789-1794). Byla to nicméně doba elegance měšťanského biedermaieru a vzrůstajícího zájmu o vzdělání a vědecké poznání. Ve Znojmě se rozvíjel společenský život v domácích salonech a prvních kavárnách. Měšťané s velkým nadšením začali podnikat společné výlety s cílem poznávat krásy a taje okolní krajiny a přírody.
Nejoblíbenějším příměstským výletním místem byl Rabenštejn, pod Obří hlavou, údolí řeky Dyje nad Znojmem až do Trauznic. Stával zde vyhlášený hostinec U Rabenštejna a proboštský lázeňský dům s možností koupání v řece. Jediná solidní komunikace z města směrem sem vedla z tehdy ještě stojící Napajedelské brány po Trenkperku do Dyjské Vsi, kolem Podskalského mlýna (dnes Muzea motorismu) a dále přes ústí Gránického potoka k patě Eliášovy skály. Problémem bylo, že Trenkperk byl velmi příkrý a vzhledem k dopravě na znojemské trhy z Recu a vesnic podél Kraví hory i velmi rušný. Měšťané si na stav této jediné západní cesty ven z města stěžovali.
Tehdejší císařsko-královský hejtman Znojemského kraje a moravskoslezský guberniální rada Karl Czikann (viz obr.) přemýšlel o trvalém řešení problému a inspiraci našel v hlavním městě markrabství, Brně, kde na hradbách na srázu pod biskupským sídlem na Petrově nechal jeho nadřízený, moravskoslezkský místodržící hrabě Mitrovský v letech 1814–1818 založit veřejný park, nazvaný po vládnoucím císaři a králi Františkovi I. Františkov / Franzensberg (dnes Denisovy sady). Konec konců Znojmo ve stejné době vybudovalo svůj první veřejný park na vnějším valu a zasypaném vnějším příkopu východního perimetru hradeb (dnešní Městský park).
Hlavním požadavkem nové cesty na západ byl mírnější sklon. Teprve 24letý koncepční praktikant znojemského krajského úřadu Josef Sedlaczek z Harkenfeldu proto důkladně prozkoumal srázný terén a nakreslil první směrovou skicu nové cesty. Cestu navrhl v serpentinách, aby nebyla prudší než 1 stopa na sáh (16,7%). Detailní plánovou dokumentaci pak na pokyn hejtmana Czikanna nakreslil c. k. krajský inženýr Karel Budinský. Šířka cesty 9 stop (2,84 m) zajistila nejen pohodlný pohyb pěších, ale i možnost průjezdu lehkých povozů. Zátočiny serpentin byl navrženy jako výhybny a odpočívadla. Plány připomínkovali ještě c. k. krajský komisař Ferdinand Steinberger a koncepční praktikant Heinrich z Hájku. Jako výchozí bod z města bylo odsouhlaseno nezastavěné hrbaté veřejné prostranství mezi svatomikulášskou farou a školou. Potřebnou část hradebního parkánu postoupili městu farář a místoděkan Heinrich Sutter (asi 70 m2) a majitelka Rajské zahrady Anna Lauerová (asi 36 m2).
Stavební práce započaly 25. srpna 1824 na jihu Mikulášského náměstí, přímo u tehdy ještě stojící staré hlavní věže chrámu. Nejdříve tu byl vykopán až 8 metrů hluboký úvoz a následně zbořen 14,5 metrů dlouhý a 12 metrů vysoký úsek gotické městské hradby, přiléhající parkánový sklenutý koridor a 8 metrů vysoký pozůstatek hranolové věže o půdorysu 5×5 metrů. Překvapením bylo, že z vykopané suti bylo v rámci dalších prací možno využít poměrně kvalitní vápenec.
To byl ale pouze začátek. Na srázném terénu musela být pro cestu vysekána terasa, což obnášelo odstranit za pomoci 32 kg střelného prachu a krompáčů na celkem osmi místech skalní bloky, některé až 5 metrů vysoké, a navozit 626 fůr písku. Přírodní rokli s kanalizační stokou pod hradbou Jámy bylo nutno z části zasypat odtěženou sutí a překlenout kamenným mostem, 4 metry dlouhým (dnes zasypaným). Kousek od mostku byl na vybíhajícím skalním masivu vybudován oválný vyhlídkový rondel (dolní rondel). Záměr krajského komisaře Johanna hraběte z Kuenburgu vybudovat na rondelu pamětní sloup z mramoru nicméně nedošel realizace. Namísto toho zde o něco později vznikl bazének s vodotryskem.
Nejzajímavější byla otázka personálního a materiálního zajištění stavby. Po napoleonských válkách stále zadlužené město Znojmo i okolní panství neměly mnoho na rozdávání. Většina pracovní síly byla proto nakonec dodána bezplatně. Na stavbě pracovalo v rekordním čase 10 týdnů okolo sedmi desítek kameníků, zedníků, kopáčů a dalších dělníků, kteří byli zapůjčeni z Dolního statku královského města Znojma, z křižovnického panství Hradiště sv. Hippolyta, kterému tehdy vládl probošt Florian Lang, dále z panství louckého, přímětického, jevišovického, hostimského a vranovského. Více „vnitřní“ síly do náročné manuální práce dodalo pracovníkům tvořihrázské klášterní pivo, darované znojemskými dominikány, a znojemské pivo z hradního pivovaru, který měl tehdy v pachtu měšťan Josef Gregor. Představitelé vrchnosti z okolních panství se aktivně připojili i dodávkami materiálu: Stanislav hrabě Mniszek, pán na Vranově nad Dyjí, daroval kamenné desky v ploše 360 m2 včetně dovozu; František hrabě Daun, pán na Bítově, dovezl 14 kubíků vápna ze Zblovic; Josef hrabě Ugarte, pán na Jevišovicích, dodal stavební dřevo; Rudolf hrabě Taaffe, pán na Višňové, a Maximiliana hraběnka z Hardeka, rozená z Althannu, paní na Hrušovanech nad Jevišovkou, dodali na zazelenění svahu různé rostliny a stromky.
Hlavní úhlednou dominantou nové cesty a sadů byla klasicistní, dvoukřídlými dubovými vraty uzavíratelná Karolínina brána. Postavil ji bezplatně znojemský stavitel Anton Biegler. Cihly na její stavbu byly jednak druhotně použity z tehdy zcela náhodně objevené, později zasypané staré cihelny před Horní bránou. Další cihly daroval mistr perníkář a majitel cihelny Anton Singer a také Alois hrabě Ugarte, pán Přímětic a Kravska. Dubová vrata brány vyrobil znojemský truhlářský mistr Anton Keller, zatímco zábradlí podél celé cesty zhotovil znojemský tesařský mistr Josef Schürer. Mramorovou desku pro atiku Karolíniny brány daroval znojemský filantrop a nadšený „turista“ Franz Pittner, inspektor vranovského pantsví a justiciář na dalších panstvích v Znojemském kraji. Na desku ukotvil hodinářský mistr Daniel Sesselmann pozlacená římská čísla, tvořící letopočet vzniku – MDCCCXXIV (1824). Zlato ze dvou a půl dukátu daroval c. k. krajský komisař Alois Raschka.
Finanční náklady celého díla představovaly nakonec pouhých 3.039 zlatých rakouské měny. Při již zmíněném slavnostním otevření dne 4. listopadu 1824 byl zazděn dokončovací kámen Karolíniny brány a do základního kamene vložen pamětní spis, jehož obsah byl z vyhlídkové galerie brány pro všechny shromážděné účastníky nahlas přečten. Za magistrát města Znojma následně promluvil purkmistr Johann Kreimel. „Říkám to zde veřejně a nahlas, že mezi hlavní cíle městské obce, které mám tu čest stát v čele, patří víra, měšťanská oddanost, svornost a smysl pro podporu Dobra a Krásna,“ uvedl mezi spoustou dalších pěkných myšlenek oblíbený znojemský purkmistr a vyjádřil též naději, že od dolního konce nové cesty a nově opraveného mostu přes řeku Dyji povede v blízké budoucnosti přes Kraví horu moderní silnice, spojující město se sousedními vesnicemi a městem Rec. To se ale nikdy nenaplnilo. Okresní silnice do Recu byla nakonec vedena oklikou přes Nový Šaldorf.
„Nová cesta“, jak ji lidé nejprve nazývali, byla nedlouho po dokončení se souhlasem císařovny oficiálně pojemnována Karolinenberg, v češtině se ustálil volný překlad Karolíniny sady. Znojmo se prostřednictvím symboliky jmen císařského páru pomyslně propojilo s Brnem – Franzensberg a Karolinenberg.
V následujících letech a desetiletích 19. století byly Karolíniny sady doplněny o drobnou architekturu – hudební pavilon na terase pod farou, zděný altánek v serpentině při ohradní zdi Rajské zahrady (dnes pod Kalvárií), neogotický altánek v serpentině pod dolním rondelem a malý vyhlídkový rondel nad Podskalským mlýnem. Po roce 1857 byla zatrubněna svým zápachem nechvalně proslulá odpadní stoka z Jámy dolů přes sady. Tehdy došlo k zasypání zmíněného klenutého mostku. V úbočí nad stokou směrem k hradu byly pak v roce 1862 úsilím znojemského radního Michaela Grüblera vystavěny horní vyhlídkový rondel a v jeho sousedství ještě jeden menší rondel (později začátek Muckovy stezky).
V letech 1876 až 1880 byly Karolíniny sady rozšířeny na jih, do prostoru Rajské zahrady, kde došlo k zasypání viničních teras a založení nových cest. Roku 1878 byla také znovu otevřena stará výpadová branka z Jámy, tzv. Černá branka. Byla to reakce na neblahé zkušenosti při požáru Starého města o tři roky dříve. Na místě parakánových zahrádek pod svatomikulášskou školou a Kaplankou také následně vznikla veřejná vyhlídková terasa, po které bylo možné od Karolíniny brány dojít přímo na Špinhof (Káro).
Roku 1889 byl přes Karolíniny sady postaven betonový kanál odvádějící odpad ze znojemského hradu včetně pivovaru. Zchátralý altán na prostupu mezi Karolíninými sady a Rajskou zahradou byl roku 1891 namísto opravy zbořen. Zůstala po něm dodnes jen zadní stěna (pod Kalvárií, instalovanou r. 2008). Roku 1893 byl u dolního ústí Karolíniných sadů vystavěn cihelný komín parního čerpadla městské vodárny. Byť dvno nefunkční, stojí zde jako technická památka dodnes. Roku 1895 došlo ještě k demolici hudebního altánu pod farou sv. Mikuláše. Nebyl již využíván a do opravy se radním nechtělo. Dolní altán v serpentině nad vodárnou a Podskalským mlýnem opraven ale byl. Pálenou krytinu střechy vystřídaly šindele.
Po první světové válce Karolíniny sady značně zchátraly. Neogotický altán se po roce 1945 zřítil. Sady zarostly náletovými šeříkovými keři. Teprve v letech 2003–2006 byly sady nemalým nákladem města Znojma opraveny a v duchu původního záměru zbaveny náletů. Cesty dostaly nové zábradlí, zdivo vyhlídkových rondelů bylo vyspraveno. Hlavní cesta byla osvětlena. Na rehabilitaci Rajské zahrady coby malé městské vinice došlo na návrh zastupitele Mgr. Zdeňka Čižmáře v roce 2010/2011. Obhospodařuje ji ve formě pachtu vinařství Lahofer.