KAŠNA NA HORNÍM NÁMĚSTÍ
Podobně jako většina znojemských občanů si uvědomujeme naléhavost a potřebnost obnovy kašny na Horním náměstí. Ve schváleném rozpočtu města Znojma na rok 2020 se objevuje položka 6 milionů korun na realizaci této kašny. Vedení města chce realizovat kašnu v soudobém výtvarném pojetí dle vítězného návrhu vzešlého z architektonické soutěže na jaře 2019. Tuto podobu kašny zásadně odmítáme a navrhujemeobnovu původní kašny historické, a to z následujících důvodů:
Již v podmínkách zmíněné soutěže jsme postrádali jakékoli vymezení, které by bralo ohled na současnou legislativu na ochranu kulturního dědictví. Pouze v bodě 2. 2. 4. (na str. 7) těchto podmínek jsme se dočetli, že „návrh bude respektovat význam místa v podmínkách současného života (jedná se o druhé největší náměstí v centru městské památkové rezervace s množstvím památkově chráněných objektů).“ Současný stav poznání kulturně historických hodnot, tj. stavebně-historický vývoj kašny na Horním náměstí a historických kašen v prostoru MPR Znojmo, tedy nakonec nebyl soutěžícím vůbec osvětlen. Soutěžící tedy mohli použít pro své návrhy bezbřehou fantazii, jako by třeba řešili návrh kašny pro veřejné prostranství na panelovém sídlišti. Navíc v hodnotící komisi architektonické soutěže nezasedal ani jeden historik či historik umění, který by mohl historické pozadí kašny na Horním náměstí zbývajícím členům patřičně osvětlit.
Vědomi si toho, upozornili jsme na tuto vadu na našem facebooku PRO ZNOJMO a začali na tomto médiu a od září 2019 i na stránkách těchto Znojemských listů publikovat populárně naučný seriál o historických kašnách ve Znojmě. Autorem těchto statí je historik Jiří Kacetl. Bez poznání kulturně-historických hodnot našeho unikátně dochovaného městského prostoru se totiž nelze v žádné soutěži na toto téma obejít. Přísná kritéria státní památkové péče musejí platit pro každého. Nelze přece na jedné straně z pozice výkonu státní správy být přísní na občany – jednotlivce, majitele domů v MPR, a na druhé straně pak z pozice politického vedení úřadu prosadit na Horní náměstí bezbřehou fantazii nerespektující současný stav poznání historických hodnot.
A nyní již k samotné kašně na Horním náměstí a její zajímavé historii. Původní, dnes již neexistující kašna je historicky i archeologicky velmi dobře prozkoumána, to znamená, že současný stav poznání hodnot, jak o něm hovoří zákon o památkové péči č. 20/1987 Sb., je jasně dán a z něj musí návrh obnovy vycházet.
Polohu renesanční kašny a sousedního pranýře mimo střed náměstí blíže k jižní frontě bezpečně zjistil archeologický výzkum v roce 2008 pod vedením Mgr. Zdeňka Čižmáře z UAPP Brno, pracoviště Znojmo. Renesanční kašna na Horním náměstí byla zbudována před rokem 1565, kdy je o ní první zmínka. Byla zdrojem pitné vody pro měšťany a také návštěvníky velkého trhu, který se zde každý týden odehrával. Městské účty tehdy zmiňují práci studnařů Zschenera a Wagnera. Bližší podobu této kašny neznáme. Po třicetileté válce byla roku 1657 opravována. Ne však dostatečně, protože v roce 1700 byla nahrazena kašnou novou.
Podle krátkého popisu Znojma z pera cestovatele Alfreda Hagelstangeho z doby okolo roku 1700 se na Horním náměstí nacházel pranýř a „sloup se sochou markraběte Jaroslava“. Spíše než záhadami zahaleného moravského Přemyslovce Jaroslava, údajného zakladatele Jaroslavic, měl cestovatel na mysli nejspíše sochu přemyslovského světce knížete Václava, onu sochu, která se dochovala do dnešních dnů, druhotně osazená na kašně na Václavském náměstí.
Autorství této působivé barokní sochy hlavního patrona zemí Koruny české přisuzuje umělecko-historická literatura významnému moravskému sochaři Michaelu Mandíkovi (1640–1694), který podle zápisů v městských knihách přebýval ve Znojmě od roku 1677 asi deset let. Jak zjistil v městských účtech Archivu města Znojma Otto Bouda, v roce 1700 a 1701 nechala znojemská městská rada kašnu na Horním náměstí vybudovat zcela nově a navíc (patrně kvůli trhům) ve více excentrické poloze, blíže k jihovýchodnímu rohu náměstí, ke Kovářské ulici. Jméno kameníka městské účty nezmiňují, pouze jeho odměnu, vyplacenou ve dvou etapách. Michael Mandík to být nemohl, byl tou dobou již šest let po smrti. Kamenný bazén kašny byl osmiboký a byl plněn vodou z mosazných trubek. Uprostřed na vysokém podstavci stanula popsaná Mandíkova socha sv. Václava. Podstavec měl podobu antického sloupu s ornamentálně bohatou iónskou hlavicí. V roce 1723, u příležitosti dále popsané, pak byla kašna opravena a upravena. Voda vyvěrala z dříku středového sloupu čtyřmi chrliči, ztvárněnými jako zvířecí hlavy. Dobře to ukazuje obrázek 1.
Impulsem k opravě kašny se svatováclavskou sochou se stala událost mimořádného významu – v roce 1723 se římský císař Karel VI. rozhodl postoupit korunovační jízdu do Čech, aby byl korunován na krále Čech (jako král český byl Karel toho jména II., hned po „Otci vlasti“ Karli IV., který byl jako český král toho jména I.). Spolu s císařem cestovala i jeho choť, císařovna Alžběta Kristýna, a jejich dvě dcerky, tehdy sedmiletá následnice trůnu Marie Terezie a mladší princezna Marie Anna. Cesta vedla z Rakous do Čech vedla po staré „královské cestě“ přes západní Moravu. Večer 21. června 1723 byl honosný průvod panovníka uvítán v královském městě Znojmě místní honorací, předními měšťany, církevními preláty a šlechtici a také zástupci moravských zemských stavů z Brna a Olomouce, kteří zde Karlu skládali hold jako svému pánu a markraběti. Noc panovnická rodina strávila ve speciálně pro tuto příležitost propojených třech domech na Horním náměstí (od rohového předchůdce dnešního obchodního domu Baťa až po Starhemberský palác). Dalšího dne, po mši v dominikánském kostele, se průvod vydal přes Brtnici k Jihlavě. Korunovační ceremonii v svatovítské katedrále v Praze svatováclavskou korunou pak Karel a Alžběta Kristýna podstoupili na začátku září. Při cestě z Čech zpět do Rakous navštívil slavný průvod ve dnech 18. až 20. listopadu 1723 opět Znojmo. Tentokrát se pobyt císaře a čerstvě korunovaného krále a královny Čech proměnil ve skutečný velkolepý barokní spektákl. Karel jej nechal připravit na počest svátku sv. Alžběty Durynské, jmenné patronky své choti.
Jak psal dobový tisk, v době příjezdu bylo „celé město spolu se svou vysokou věží a vztyčenými slavobránami pěkně osvětleno.“ Toto osvětlení zajišťovalo přes sto luceren. Z radniční věže, ozdobené „důvtipnými nápisy a svítilnami“, se nad město nesla hudba a zpěv. „Na Horním náměstí se nacházející kašna, na které stála socha sv. Václava ozdobená velkými pozlacenými paprsky, byla kol dokola osvětlena a obklopena symbolickými nápisy.“ V hlavní den oslav jmenin královny 19. 11. 1723 se konala bohatá obědová recepce v prostorách Starhemberského paláce, tehdy solního (finančního) úřadu (Horní nám. 3). Na ploše náměstí rozdávali sloužící lidem zdarma chléb, zatímco „z městské, krásně ozdobené kašny teklo bílé a červené víno.“ Oslavy vyvrcholily v podvečer, kdy byla na Horním náměstí na dvou velkých triumfálních vozech, tažených čtyřspřežími, předvedena velká hudební serenáda s názvem La Concordia de´ Pianeti v podání 144 hudebníků a zpěváků. (Zmíněné alegorické vozy byly předtím zhotoveny ve dvoře městského domu louckého opata Vincence Wallnera – dnes U Zikmunda). Pěvci a hudebníky oslavovaná císařovna a královna Alžběta Kristýna byla velebena s pádným důvodem – tou dobou byla v pátém měsíci těhotenství. A císař si přece tolik přál mužského dědice! (Nakonec se ale v dubnu 1724 narodilo další děvče).
Podobnou podívanou Znojmo nikdy předtím ani nikdy poté nevidělo! Kašna na Horním náměstí hrála v tomto aktu kromě praktické zábavné úlohy (zdroj vína) velmi důležitou úlohu ceremoniální a symbolickou: byla pro čerstvě korunovaný panovnický pár zářivou připomínkou prastaré státoprávní a duchovní tradice svazku tří zemí Koruny české – Čech, Moravy a Slezska. A to ve městě na jižním pomezí Moravského markrabství!
V první třetině 19. století byla kašna opravována. Zvířecí chrliče na středovém dříku se zřejmě opotřebováním rozpadly, jejich zbytky byly tudíž odtesány a namísto nich instalovány dvě dlouhé mosazné trubky. Výslednou podobu kašny dobře dokumentuje fotografie ze sbírky pana Josefa Vlasáka – viz obrázek 2.
Pokračování příště
