Zamyšlení nad „Ivanem“ v minulosti a v budoucnu

autor: | 24. 3. 2022 | Články

Podnět: V den zahájení ruské invaze na Ukrajinu, tedy 24. února 2022, vyzval pan Roman Pospíšek starostu a zastupitele města Znojma k odstranění sochy rudoarmějce, obecně označované jako „Ivan“, z Mariánského náměstí. Plastika je ve výzvě označena za „symbol moci totalitního agresorského státu“ a jádro argumentace lze shrnout do tvrzení, že socha ztratila svůj raison d’être v srpnu 1968.

„Ivan“ jako umělecké dílo: Když odhlédneme od obsahových aspektů a zaměříme se na pouze formu a podobu pomníku, nelze mu upřít četné estetické kvality. Realistická figurální socha v nadživotní velikosti je typickým reprezentantem dobových výrazových standardů. Vlající drapérie převlečníku spolu s rozevřenou levou paží přidává na dynamice, vrásky a mimika postavu pro změnu zlidšťují (což bylo v 50. letech autorům vyčítáno slovy: „…postrádáme modelaci typu hrdinného sovětského člověka.“). Pseudoklasicistní podstava naopak podtrhuje její vážnost a masivní dórský sloup z leštěné žuly tak staví antického héroa v moderním kabátě světu na odiv. Situování čela figury do jižní strany polygonálního náměstí čitelně upomíná na směr, odkud do Znojma vojáci Rudé armády v květnu 1945 (stejně jako srpnu 1968) přijížděli. I proto je objekt chráněn jako kulturní památka.

Kdo byl „Ivan“?: Pomník Vítězství byl vztyčen na místě, kde občané Znojma 8. května 1945 vítali sovětské vojáky. Jižní Moravu tehdy osvobozoval Malinovského 2. ukrajinský front Rudé armády. Přesto, anebo právě proto, že vojskové těleso získalo název primárně podle místa vzniku (jednotka byla zformována po bitvě v Kurském oblouku a následném znovuzískání Charkova), sestávalo mužstvo podle docenta kyjevské Univerzity ekonomiky a práva KROK Igora Vityka v prvním roce z 60-80% Ukrajinců; v letech 1944 a 1945 klesl vlivem bojových ztrát a doplňování stavů poměr vojáků z Ukrajiny zhruba na úroveň kolem 40%.

Jak „Ivana“ vnímáme?: V očích majoritní veřejnosti je bez ohledu na výše popisované skutečnosti socha nejčastěji interpretována jako ruský voják. Děje se tak nejpravděpodobněji díky setrvačnosti vlivů dlouholetého a systematického působení bolševické imperiální propagandy, která často a ráda kladla rovnítko mezi sovětské a ruské. Ukrajincům tím byli dříve mimo jiné „zestátněni“ kozáci nebo boršč – nyní se hraje o územní celky!

Koho „Ivan“ reprezentuje?: Již název díla Pomník Vítězství jasně tematizuje konflikt, což ostatně dokládá i vztyčený samopal. Socha tak ve své podstatě není oslavou konce války či vítání míru, ale spíše gestem síly a dominance (porovnejme s nedalekým Kopalovým památníkem na Komenského náměstí, kde militárie tiše visí). Ze sémantického hlediska stojí za úvahu i rozdíl mezi termíny vítězství (kterým sleduji a prosazuji své vlastní zájmy) a osvobození (skrze nějž druhým umožňuji vlastní volbu).
Sovětský svaz vs. Ruská federace: Za aktuální agresi je zodpovědné Putinovo Rusko, nikoliv SSSR – proč s ní spojovat „Ivana“? Když se Sovětský svaz na začátku 90. let rozpadal, vydaly se bývalé svazové republiky různou cestou – Pobaltské státy se začlenily do struktur EU a NATO, Kavkaz se stal horkou půdou, středoasijské republiky se orientují primárně na udržení ekonomických vazeb, zatímco Bělorusko plynule navazuje na integraci v SNS. Ruská federace přitom v kontextu mezinárodního práva a geopolitiky převzala práva a povinnosti SSSR (např. post stálého člena v Radě bezpečnosti OSN). Nelze tedy tvrdit, že Ruská federace nemá se zaniklým SSSR nic společného – naopak, jedná se o nástupnický stát, který se ke své minulosti hrdě hlásí a od komunistické éry se nikterak nedistancuje (roku 2008 obsadil třetí místo ankety Jméno Ruska (u nás Největší Čech) Josif Stalin).

Druhá světová vs. Velká vlastenecká válka: Dnešní válka přece nemůže anulovat dějinné zásluhy – proč se tedy bavit o Pomníku Vítězství? Předně je potřeba zmínit, že v ruské historické paměti se namísto druhé světové války (1939-1945) operuje s termínem Velká vlastenecká válka (1941-1945), který upozaďuje sovětské aktivity po boku či s tichou tolerancí nacistů (útok na Polsko, anexe Pobaltí, okupace Besarábie a severní Bukoviny, přepadení neutrálního Finska); v tomto duchu zůstal slepý i Mezinárodní vojenský tribunál, když ponechal Katyňský masakr bez potrestání. SSSR každopádně nebojoval za demokratickou Evropu, ale za své vlastní zájmy. Pomoc je toliko nezištná, bez nároku na odměnu či nějakou protislužbu – v opačném případě se jedná o výměnu nebo obchod.

Vztyčení „Ivana“: Pomník není totéž co hrob, vedle piety v sobě totiž skrývá i společenský a politický přesah. Rudoarmějec neodráží pouze všeobecnou úlevu a upřímný vděk z roku 1945, ale referuje i o období, kdy byl zhotoven. Ostatně barbarské zboření mariánské kaple a přejmenování prostranství na Stalingradské náměstí jasně dokládá, že se tak stalo po únoru 1948. Od prvopočátku byl proto „Ivan“ i majákem komunismu a symbolem nekritické adorace Sovětského svazu. Autor instalace, Konrád Babraj, získal za realizaci uznání nikoliv od kolegů umělců, akademiků či laické a odborné veřejnosti, nýbrž státní cenu Klementa Gottwalda (budiž mu ku cti, že po srpnové okupaci titul s povděkem vrátil).

„Ivanův“ druhý život: Sovětští vojáci se na Znojemsku od května 1945 zdrželi do září téhož roku, a soužití s nimi nebylo vždy idylické – můžeme se dočíst o krádežích, loupežích i sexuálním násilí. V kontrastu s válečným utrpením se to však současníkům mnohdy jevilo jako přijatelná daň za záhubu nacistického Německa, proto byly delikty obvykle tabuizovány. Rudoarmějci se na jižní Moravu znovu vrátili v srpnu 1968, avšak za značně odlišných okolností. Přímo úměrně se proměnily i společenské nálady, a právě „Ivan“ se stal jejich hromosvodem (bez ohledu na skutečnost, že ulicemi Znojma tehdy projížděly tanky z Bulharska). Nápis „Okupanti běžte domů“ dokládá, že dílo v očích občanů personifikovalo (a stále personifikuje) Sovětský svaz, potažmo Rusko. Hovoří pro to i nedávný spontánní občanský happening, který pomník na vyjádření solidarity zahalil do ukrajinských barev.

„Ivan“ jako zkratka: Obdobná vazba mezi historií a současností funguje i v Rusku. Étos východní fronty je mocnou služkou putinovského establishmentu, který jej každoročně ritualizuje na slavnostní přehlídce na Rudém náměstí. Patetické opájení vojenským arzenálem se ale nevrací k roku 1945, nýbrž prezentuje aktuální sílu ruských zbraní. Akcent na ženy-specialistky či angažovanou mládež ideově mobilizuje masy. Všudypřítomné srpy a kladiva nejsou krvavým emblémem totalitního režimu, ale atributem pýchy. Zatímco my chápeme druhou světovou válku jako uzavřenou, v Moskvě stále žije. Voják Rudé armády je díky tomu zosobněním kolektivní identity a střípkem mozaiky oficiálního kultu. „Ivan“ byl, a do značné míry stále je, propagandistickým nástrojem, neboť zem, na kterou dopadla jeho bota, se stala latentní součástí sovětské sféry vlivu. Není divu, že se vrací i rétorika a aktuální dění je Kremlem vykládáno jako tažení za denacifikaci Ukrajiny. Další oblíbenou reminiscencí je pak označování obránců za banderovce. Rozpoutání útočné války je přitom neoddiskutovatelným zločinem proti míru!

Přepisujeme dějiny?: Historie je z podstaty interpretativní vědou, a jako taková není vytesána do kamene, nýbrž podléhá permanentní kritice a revizím. Pomníky ve veřejném prostoru mají primárně ten význam, který v nich lidé spatřují. „Ivan“ se proto postupem času změnil ze symbolu osvobození přes symbol okupace na symbol agrese. Nejedná se přitom o lacinou rusofobii, ostatně Puškin, Mičurin či Gagarin nadále propůjčují svá jména znojemským ulicím; naopak zmiňovaný Stalin byl sice původem Gruzínec, avšak dnešní Gruzie stojí plně za Ukrajinou – sama má totiž s Ruskem obdobnou zkušenost. Nadále rovněž platí i „čest padlým“ a „sláva hrdinům“ – hroby rudoarmějců na centrálním hřbitově či pamětní deska podplukovníka Onkina nám budou i nadále připomínat osudové májové dny roku 1945. Ani sebevětší zásluhy však nikterak nepardonují následné křivdy.

Dobře míněná rada: Když byla na počátku 90. let iniciována demontáž sochy, zamítl ji odbor památkové péče Ministerstva kultury ČR s tím, že „Ivan“ tvoří „součást urbanistického řešení dotčené části městského interiéru.“ Jenomže vedle urbanistických a estetických kritérií je potřeba vzít v potaz i morální a hodnotová hlediska – a v takovém případě nelze současně vyznávat mír a svobodu a vystavovat na odiv dobyvatele a okupanta, obzvlášť pokud se jedná o dominantu jednoho z centrálních náměstí (kterým vede hlavní silniční tah). Z výše uvedených důvodů se proto přimlouvám za otevření diskuse o dalším osudu „Ivana“ s odborníky i s občany. Předpokládám, že žijeme v kulturní společnosti, která sochu nezničí, nýbrž přemístí (jako například v nedaleké Břeclavi), neboť je sama o sobě cenným svědectvím o druhé polovině 20. století. V takovém případě je také nezbytné předem představit koncepci využití uprázdněného prostranství (ideálně korespondující s názvem – Mariánské náměstí).
Běž domů „Ivane“, čeká Tě Nataša.

člen komise kulturní a cestovního ruchu

Nejnovější příspěvky