Je Den veteránů. Připomínáme si 105 let od konce první světové války, druhé nejstrašnější války v dějinách lidstva, „matky“ všech následných katastrof 20. století. Války, kterou v letech 1914–1918 rozpoutali a pomáhali dále eskalovat odpovědní státníci ze všech mocností tehdejší Evropy, zejména Srbska, Rakousko-Uherska, Ruska, Německa, Francie či Itálie. Dodnes jsou motivy k tak strašnému konfliktu stěží pochopitelné.
Šílený konflikt a mlýnek na lidské maso oficiálně skončil pro naše předky uzavřením málo známé dohody o klidu zbraní mezi Rakousko-Uherskem (de facto pouze Předlitavskem) a mocnostmi Dohody dne 3.11.1918 ve vile Giusti u Padovy. Právě na italské frontě se nacházeĺi vesměs všichni vojáci z našich zemí v uniformách monarchie. Pro západní frontu a poražené Německo válka skončila mediálně známým příměřím v Compiegne dne 11.11.1918 v 11 hodin.
Pro naše rodiny v zemích Koruny české trvala válka předlouhých 51 měsíců a 6 dnů. Z 9 milionů mobilizovaných mužů Rakousko-Uherska válku nepřežilo 1.197.000, z toho 650 tisíc z Předlitavska, 516 tisíc ze Zalitavska (zemí Uherského království) a 34 tisíc z Bosny a Hercegoviny. Z 1,5 milionu mobilizovaných vojáků z českých zemí (bez ohledu na národnost) nejvyšší cenu zaplatilo 189 tisíc mužů z Čech, 80 tisíc z Moravy a 19 tisíc ze Slezska. Město Znojmo samotné oplakávalo okolo 760 padlých.
Nečestné vítězství Itálie a potupa našich pradědů
Hořkou pachuť konce války přineslo chování spojenců Dohody. Naši pradědové dostali z nejvyšších míst rozkaz nebojovat logicky v momentu podepsání příměří, dopoledne 3.11.1918. Jenže mocnosti Dohody z popudu italského vedení ukončily akty nepřátelství až 4.11.1918 v 15 hodin. Za jeden a půl dne tak upadlo do dohodového (italského) zajetí nečestným způsobem okolo 360.000 našich vojáků. To bylo více, než v jakékoli předchozí vojenské operaci onoho konfliktu. Italové byli opojeni nečestným vítězstvím. Naši pradědové byli ze zajetí propuštění až po několika měsících!
Hrdinové do poslední minuty války
Je více než symbolické, že oba znojemské pluky se v závěru války ocitly bok po boku v horském masivu Monte Grappa a vydržely zde držet italský nápor až do poslední chvíle. Znojemský 99. pěší pluk („Žlutí čerti“) bránil vrcholek Monte Asolone, zatímco dolnorakousko-jihomoravský 24. střelecký pluk (zeměbranci) severněji, na svazích Monte Prassolan. Jihomoravané vydrželi v pozicích vstříc mohutné přesile nepřítele až do noci na 31. října 1918. Pak se i oni jako poslední bojeschopné články monarchie začali z pozic stahovat.
Záchrana monarchie?
Zatímco na frontách Velké války zbraně utichly, ve vnitrozemí byla situace velmi napjatá. Absolutní vyčerpání a vyhladovění civilního obyvatelstva hrozilo přerůst v lidovou revoluci. Císař Karel a předlitavská vláda pod vedením Maxe Hussarka se snažili zabránit rozkladu říše vydáním manifestu o federalizaci Předlitavska (16.10.), který legitimizoval právo národů na sebeurčení a vybízel k zakládání národních rad. Po zahájenní italské ofenzivy na Piavě (24.10.) vypovědělo Rakousko-Uhersko spojenectví s Německem a 27. října přistoupilo na podmínky Dohody pro zahájení vyjednávání o příměří. Císař Karel zároveň jmenoval novým ministerským předsedou Předlitavska známého pacifistu a federalistu Heinricha Lammasche.
Německé Rakousko versus Československo
Na základě federalizačního manifestu císaře Karla bylo 21. října vytvořeno „Německé Rakousko“ coby národní stát všech Rakušanů hovořících německým jazykem. Přihlásili se k němu záhy i zástupci z německo-jazyčných regionů českých zemí, včetně jižní Moravy, reprezentované znojemským poslancem Říšské rady a znojemským městským radním Oskarem Teufelem. Město Znojmo, ve kterém žilo okolo 80% obyvatel německé národnosti, se k Německému Rakousku přihlásilo 27. října. Když o dva dny později dorazily zprávy o převratu v Praze a v Brně a vyhlášení „Československého státu“, znojemští Češi se od Rakouska distancovali. Jižní Moravu si tak současně nárokovaly dva rodící se státy – Československo, odvolávající se na historické hranice, a Německé Rakousko, zaštiťující se Wilsonovou zásadou práva národů na sebeurčení.
Dvojvládí na jižní Moravě
Dne 30. října sice ve Znojmě vznikl Český národní výbor v čele s advokátem Vilémem Velebou, faktickou moc ale držela i nadále dosavadní politická elita německo-rakouského smýšlení. Celkem 195 obcí s přibližně 173.000 obyvateli ve většině německé národnosti na rozloze 1.840 km2 od Slavonic na západě až po Břeclav na východě deklarovalo ústy svých demokraticky zvolených zemských a říšských poslanců na ustavujícím krajském shromáždění ve Znojmě 3. listopadu 1918 rozluku s Moravským markrabstvím a prohlásilo se novým krajem Dolního Rakouska s názvem Německá jižní Morava. Jeho územní integritu bylo od počátku připraveno hájit zhruba 600 příslušníků armády a domobrany.
Rozpad Předlitavska
Ani jmenování nového ministra zahraničí Andrássyho (24. 10.) a nadějného premiéra Lammasche (27. 10.) rozpad společné říše neodvrátilo. Jazykové národy Předlitavska se v euforii konce války již nechtěly spokojit s federací ani konfederací a bez ohledu na dlouhodobé mezinárodněpolitické konsekvence vyhlašovaly vlastní nezávislé státy. Vedle Čechoslováků (28.–30. 10.) se takto emancipovali Slovinci (29. 10. se připojili k Chorvatům a Srbům z Uher), haličtí Poláci (30. 10. se přihlásili k Polskému království) a haličtí Ukrajinci (1. 11. vyhlásili proti polským nárokům Západoukrajinskou lidovou republiku). Astrovou revolucí v Budapešti dne 31. října se rozpadla i reálná unie rakousko-uherská. Císař Karel byl donucen „rezignovat na výkon vládních pravomocí“ v Rakousku (11. 11.) i Uhersku (13. 11.), trůnu se však formálně nikdy nevzdal. Abdikací panovníka spadla poslední zábrana vyhlásit republikánská zřízení: Dne 12. listopadu vznikla Republika Německé Rakousko, dne 14. listopadu pak Republika československá.
Dobytí Znojma 16.12.1918
Český „Moravský národní výbor v Brně“ se rozhodl místo přímé vojenské konfrontace uvalit na sporné území Německé jižní Moravy potravinovou a surovinovou blokádu. Jihomoravští Němci brzy odpověděli protiblokádou. Zásobovací nouze začala sužovat civilní obyvatelstvo bez ohledu na národnost: městu byly odpírány dodávky uhlí, na venkov zase neproudilo semleté obilí – a zima byla přitom za dveřmi.
Dialogu nakonec pomohla personální obměna ve vedení kraje Německá jižní Morava, když radikálního Oskara Teufela nahradil jeho dosavadní podřízený Hieronymus hrabě Oldofredi. Ten nalezl shodu s národním výborem a k 1. prosinci byly obě blokády odvolány. Kompromis, který mohl na první pohled působit jako německorakouské vítězství, byl ve skutečnosti motivován rozhodnutím o vojenském obsazení Německé jižní Moravy československým vojskem.
Pomyslná smyčka okolo Znojma se začala pozvolna stahovat už na konci listopadu, kdy padly Slavonice a Břeclav. Krajské hejtmanství ve Znojmě obratem žádalo Vídeň o posily a počátkem prosince disponovalo na 1.500 vojáky a námořníky a dalšími dvěma stovkami ozbrojených civilistů. Čechoslováci však vedle dvojnásobné přesily třímali trumf spojenectví s Dohodou, takže jakýkoli ozbrojený odpor by byl znamenal porušení příměří. Německorakouští činitelé si tento fakt velice dobře uvědomovali, a tak s výjimkou několika přestřelek prakticky pouze organizovali ústup. Poslední bašta Německé jižní Moravy, město Znojmo, kapitulovalo 16. prosince 1918. Československý převrat tak do města dorazil s téměř dvouměsíčním zpožděním.
Potlačená křivda – cesta k Mnichovu 1938
Následkem násilného obsazení Znojma a jižní Moravy československým vojskem v prosinci 1918 došlo k první vlně nucených odchodů. Hieronymu Oldofredimu se ve Vídni podařilo vyjednat umístění pro více než 600 veřejných zaměstnanců, kteří v listopadu na jižní Moravě přísahali věrnost Německému Rakousku a přišli v nových československých poměrech o práci. Ti, kteří se rozhodli zůstat ve Znojmě, si s sebou do dalších let nesli pocit křivdy, bezpráví a hořkosti. Československo nebylo jejich státem. Masarykovy teoretické úvahy o vybudování „nového Švýcarska“ zůstaly bohužel pouze na papíře, česká politická špička důsledně prosazovala koncepci českého národního státu. Ta se ve Znojmě vedle odstraňování německých nápisů projevila v zavedení státní úřední řeči, přejmenováním mnoha ulic či podvodem během sčítání lidu 1920. Ale to už je příběh s nadpisem „Znojmo v éře první republiky“.
