Se zastupitelkou a pedagožkou Alenou Paulenkovou z Gymnázia na Pontassievské jsem se sešla kvůli jejímu prastrýci Rudolfu Melkusovi. Prvorepublikový autor první mapy Znojma v češtině a jednatel Sdružení svazu junáků skautů zemřel v pouhých třiceti třech letech na začátku druhé světové války, za ilegální protinacistické aktivity ho fašisté v roce 1941 popravili v Kounicových kolejích. Co ale dneska Znojmákům ještě říká jeho jméno? Vybaví si často jen Melkusovu, dříve Vrbkovu ulici, která byla na jeho počest přejmenována v roce 1946. Dál nevědí nic.
Podle Aleny Paulenkové bychom ale neměli ztrácet spojení s minulostí a vážit si jejích hrdinů. Mohou nás inspirovat. I proto se před časem rozhodla pátrat po pohnutém osudu svého předka.
Seděli jsme s paní Paulenkovou v jejím kabinetě, kde mi nabídla citronový čaj se zázvorem a při jejím vyprávění mi běhal mráz po zádech.
Vidím, že tady nahoře na poličce máte pověšeného keramického andílka. Věříte vůbec na anděly?
Jsem racionální člověk a samozřejmě bych chtěla odpovědět jednoznačně, že nic nadpřirozeného přece neexistuje. Ale přesvědčila jsem se, že se člověk najednou setká s něčím, pro co racionální vysvětlení není. Řekne si, to není možné, tohle nemůže být jenom náhoda.
Co tím konkrétně myslíte?
My jsme se v roce 1989 s manželem přestěhovali, hádejte kam? Shodou náhod do rodinného domu na Melkusově ulici. V té době jsem ale o nějakém Rudolfu Melkusovi neměla ani ponětí. Jen mě tak napadlo, jestli nemá název ulice něco společného s mými příbuznými. V naší rodině se totiž stejné příjmení vyskytuje. Zeptala jsem se tehdy své tety a jako dneska ji vidím, jak mi s klidem říká, no, samozřejmě, to byl přece náš Rudolf. Znala veškeré podrobnosti, bohužel mně to ještě moc nezajímalo. Stihla mi ale ještě říct, že v dnešní Melkusově ulici bydlel jeho otec. Shodou těch podivných náhod hned v sousedství našeho domu. To už začínalo být zajímavé. Jenže pak přišlo další neuvěřitelné zjištění. Po letech jsem už během vlastního pátrání zjistila, že sám náš Rudolf žil před válkou pět let dokonce v druhé polovině našeho dvojdomku. Přímo za zdí, kde mám svůj pracovní koutek s počítačem, bydleli on, jeho bratr a otec, už vdovec v podnájmu v jedné místnůstce. Aniž bych něco léta tušila, byl přímo na dosah. Chápete to? V roce 2021 s další Rudolfovou příbuznou a mojí sestřenicí Alenou Procháskovou jsme nakonec iniciovaly odhalení pamětní desky na domě.
Vzpomněla byste si kdy a proč vás začal osud Rudolfa Melkuse zajímat?
Asi před pěti lety. To už jsem dávno věděla, že existoval, ale v jeho životě byla řada bílých míst. Začala jsem na vlastní pěst chodit do archivu. On vystřídal za svůj krátký život těch bydlišť víc, kde přesně bydlel před válkou jsem zjistila z policejních přihlášek. Do dnešní Melkusovy číslo 5 se přestěhovali z Nového Šalfdorfa. Možná to pro ně bylo levnější, nebo chtěli blíž k městu. No, a Rudolfův otec si pak vzal ovdovělou sousedku, tak proto v té ulici nakonec zůstal. Záhada vyřešena.
Kde se Rudolf Melkus vůbec narodil?
Ve Vídni, jeho rodiče tam odešli za prací, ostatně jako na začátku 20. století řada dalších Čechů. Jenže za první války přišla velká bída a rodina se vrátila do rodných Ctidružic, kde měl jeho otec domovské právo. Ve Znojmě se pak ocitají začátkem dvacátých let, to už Rudolf začal studovat gymnázium jako velmi nadaný student, doma na něj museli být hodně hrdí a snažili se ho podporovat. Velmi vynikal v matematice a v kreslení.
Zdědila jste i vy nějaké podobné geny?
Obor, který jsem si na vysoké kdysi vybrala, je český jazyk, ovšem mým velkým koníčkem je právě matematika. To bych sem však příliš nepletla, Rudolf Melkus byl podle mého především mimořádná osobnost. Na nějakou přímluvu později získal místo na městském měřičském úřadě, a protože tedy výborně kreslil, vytvořil onu první nástěnnou mapu Znojma s českými názvy, vyšla tiskem. Samozřejmě šlo o výraznou inspiraci německou verzí, ale tehdy nebyly žádné počítače, které by mu pomohly. Musel vše narýsovat a z toho vyplývá, jak neskutečně pečlivým člověkem byl. Mapa dnes visí v Jihomoravském muzeu i na radnici.
Ale do historie regionálního zeměměřičství se zapsal i jinými projekty.
S ředitelem měšťanky Karlem Zobalem vytvořil pro Klub turistů mapu Podyjí s turistickými značenými cestami. Zapojil se také do Junáka ve Znojmě a založil třetí oddíl, který dodnes existuje. Jako skaut a turista se postupně stával veřejně známou osobou. Získal i Junácký kříž zlatého stupně, originál mají v archivu. Bohužel mu byl udělen in memoriam. Probírala jsem tehdejší skautské dokumenty, jsou tam záznamy, jaké zkoušky skládal. Z první pomoci, z cyklistiky, elektrotechniky, němčiny, působil i jako redaktor v Župním zpravodaji, takže skutečně musel být velmi nadaný a hrozně charismatický. Stačí se podívat na jeho fotografii ze studentských let.
Jakými cestičkami se ubíral jeho rodinný život, stihl se vůbec oženit?
Ano, jeho manželkou se stala Anna Štolová, která ovšem bydlela s rodiči ve Vídni, kde také měli svatbu. Sestřenice vypátrala, že jezdila k příbuzným do Ctidružic a tam se zřejmě seznámili. V roce 1938 se mu narodila dcera Evička, žili ve Znojmě na Kernekerově, dnes Rooseveltově ulici číslo 43. Hned rok poté byl Rudolf v roce 1939 poprvé zatčen. Nenašla jsem nikde dokumenty proč. Obecně ale ti, co jsou aktivní, vždycky vyčnívají a jsou trnem v oku jakémukoliv totalitnímu režimu. Po půl roce jej propustili a on se přestěhoval s rodinou do Brna.
Tam ale brzy následovalo druhé zatčení a to už mělo pro něj fatální následky.
Zapojil se do ilegální protifašistické činnosti a stal se obětí udavače gestapa. Jeho jméno jsme se sestřenicí také vypátraly. Nikdo ho nevěděl, jen jsme měly indicie, že s ním byl v blízkém kontaktu. Hledala jsem v seznamech různých konfidentů, až jsem našla. Jmenoval se Viktor Ryšánek, bývalý důstojník Československé armády a člen Obrany národa. Tento udavač v podstatě nastražil na Rudolfa a jeho dva kamarády past. Sám inicioval ilegální hnutí a všichni tři mladí muži z celé buňky mu spadli do klína. Rudolfa s dalším popravili hned, třetí zemřel v koncentračním táboře. Bohužel, bylo tehdy stanné právo. Mám dokonce kopii rozsudku, jde z toho hrůza. Přitom ten Ryšánek, jak mi kdysi vyprávěla teta, chodil k Rudolfovi na návštěvu a choval jeho dceru Evičku na klíně.
Co Viktora Ryšánka k takové zradě kamarádů vůbec vedlo? Zkoušela jste zjistit i to?
Spolupráci s gestapem podepsal už na začátku války poté, když byl zatčen. Asi ho k tomu vedl strach obavy o vlastní život. Nicméně jeho konfidentská činnost byla velice rozsáhlá. Nakonec ho kvůli tomu po válce odsoudili k trestu smrti. Jsem šťastná, že žiju v době, kdy nemusím takové problémy řešit. Jak by se člověk zachoval, kdyby byl zatčen a dali mu nůž na krk? Získala jsem i dopis Rudolfovy ženy, která musela dokládat, že po té popravě manžela odevzdala veškerý majetek, pojistku, kterou si platil. Dívejte, je zde napsáno: „Manželka prohlašuje, že movitého i nemovitého majetku po svém manželu nevlastní.“ Zůstala sama bez prostředků s tříletou dcerou, ze dne na den a byla válka. Muselo to být pro ni hrozné.
Proč je tedy podle vás důležité probouzet tak bolestivou minulost?
Pořád hledáme někde velké hrdiny, přitom jich máme velké množství kolem sebe, žili i tady ve Znojmě, jen o nich nevíme. Měli bychom jejich osudy také zmapovat, je pět minut po dvanácté, už máme jen dokumenty. Kladu si otázku, zda dokážeme dnes my hrdinně vzdorovat agresorovi. Vždyť je teď kousek od nás další válka a otevírá stavidla krutosti a nenávisti. Fanatismus je nebezpečný v jakékoliv době. Jsem pyšná, že se nějaký můj prapředek, ač pocházel ze skromných poměrů, dokázal ve městě Znojmě prosadit, vystudovat, vyniknout, ale především, zachovat si morální kredit. To je to nejpodstatnější. Nejde tu pouze o nějakou mapu, kterou vytvořil, jde především o jeho postoj a statečnost.
Děkuji za rozhovor
Alžběta Janíčková
Převzato z týdeníku Znojemsko 31. 7. 2023
