Kritická recenze nové knihy:
Foletti, Ivan – Galeta, Jan – Valeš, Tomáš (edd.): Průvodce rozvášněným Znojmem. Brno 2022, 1. vydání, 148 stran + 4 přílohové pohlednice.
Vlastivědné literatury k městu Znojmu a jeho architektonickému či uměleckému vývoji je v posledních desetiletích ve srovnání s obdobnými městy u nás stále jako šafránu. Zejména to platí o serióznějších, odbornějších pojednáních. Je proto velkým příslibem do budoucnosti, že se o Znojmo začali v posledních dvou letech intenzívněji zajímat studenti Semináře dějin umění Filizofické fakulty Masarykovy univerzity pod vedením prof. Ivana Folettiho, MA, Mgr. Jana Galety, Ph.D. a Mgr. Tomáše Valeše, Ph.D. Stalo se tak v covidovém „mezičase“ a výsledkem jejich bádání je na první pohled velmi sympatický, v čtvercovém brožovaném formátu přímo do ruky vydaný „průvodce městem, jeho uměním a příběhem“ s názvem Průvodce rozvášněným Znojmem. Ač byla publikace vydána v roce 2022, na pulty znojemských knihkupectví se z nějakého důvodu dostala až na jaře 2023.
Autoři označili své dílo přívlastky rozvášněný a netradiční. Prý mnohá znojemská témata z historie dodnes vyvolávají „vášně“ a oni se jich určitě nebojí. Autoři si předsevzali popisovat znojemské památky jako „organické součásti celku“ v rámci příběhů, které se ve Znojmě odehrávaly.
Kniha je po úvodní stati rozčleněna do osmi chronologicky řazených kapitol. Každou uvádí předmluva a doprovází rozsahem i rozměry střídmá historická ikonografie či současné snímky. Poznámkový aparát chybí, text obsahuje pouze odkazy na doprovodné ilustrace. Kapitoly jsou naštěstí (vyjma poslední, osmé kapitoly) ukončeny stručnými přehledy literatury k tématu. Pramenné odkazy v zásadě chybějí.
V úvodní stati zmiňuje Ivan Foletti motivy, které autorský kolektiv vedly k sepsání průvodce. Popisuje, jaké problémy museli při práci na díle řešit, a podává volnou syntézu umělecko-historického i historicko-společenského vývoje města od středověku do současnosti. Na str. 8 a 9 lze z mého pohledu poněkud polemizovat s Folettiho důrazem na otázku soužití „Čechů a Němců“ v příběhu města od 13. do 20. století. Opravil bych autora v jeho statistice: Pokojné soužití etnik netrvalo šest, nýbrž sedm století (cca 1180–1870/1880), éra svárů a nepochopení nikoli sto padesát, nýbrž „pouze“ necelých osmdesát let (1870–1946).
První kapitolu „Rotunda sv. Kateřiny. Reprezentace, moc a raně středověké Znojmo“ napsala Michaela Baraničová. Bohužel hned první řádky z předmluvy Dominiky Přibylové obsahují hned dva tvrdošijně opakované historiografické omyly a nepřesností. Jak již v 90. letech minulého století poměrně bezpečně dokázali Lubomír Havlík a Libor Jan, znojemský hrad v dnešní poloze opravdu nezaložil český kníže Břetislav I., nýbrž až jeho syn moravský kníže Konrád I. či vnuk Litold Znojemský. A dále: Středověký hrad se nevztahuje pouze na areál pozdějšího deblínského zámku, byl mnohem větší. V samotné stati kapitoly lze polemizovat s tvrzením autorky, že znojemská rotunda byla „od svého vzniku“ zasvěcena sv. Kateřině Alexandrijské. Původní mariánské patrocinium, tolik zřejmé z nástěnné ikonografie v interiéru kaple a také z datačního nápisu, hlásícího se k roku 1134, autorce bohužel zcela uniklo. Naopak pochválit musím zajímavý citát ze zápisků malíře Friedricha Bernarda Wernera z třetiny 18. století v úvodu kapitoly či autorčino zohlednění některých závěrů z nových studií k znojemské rotundě od Lukáše Reitingera z roku 2019 a od Ivana Folettiho a Jana Klípy z mezinárodního vědeckého sborníku z roku 2021, o kterých znojemští čtenáři ještě zajisté moc nevěděli. Škoda jen, že závěrečný přehled relevantní literatury je velmi, velmi stručný.
Druhá kapitola „Konfesně rozdělené město pozdního středověku“ na rozdíl od již nesčetněkrát popisovaného tématu románské hradní kaple přináší látku méně známou. Na pozadí dramatického příběhu znojemské reformace, konfliktu mezi luteránským měšťanstvem a katolickým opatem v Louce coby patronem hlavního městského farního chrámu, popisuje autor Filip Šimek interiéry hlavních městských chrámů sv. Mikuláše a sv. Michala a čerpá při tom z odborné literatury posledního čtvrtstoletí. Škoda, že při podrobném popisu gotické podoby kostela chybí zmínka o původním pozdně gotickém „Znojemském oltáři“, dnes v Galerii Belvedere ve Vídni, či zmínka a zejména kunsthistorická interpretace gotických figurálních motivů v chrámu sv. Mikuláše. V podkapitole k sv. Michalovi by mnohý čtenář zase uvítal popis pozdně gotické klenby presbytáře, o jejíž přesnější dataci se dosud nikdo nepokusil. Chybí třeba i zmínka o zvonech nebo o stáří současné zvonice u sv. Michala atd.
Třetí kapitolu „Barokní slavnosti ve Znojmě“ napsala Veronika Borůvková s využitím stěžejní knihy kolektivu historiků kolem Štěpána Váchy z roku 2009 ke královské korunovaci Karla VI. v roce 1723 a také monografie Tomáše Valeše k barokním umělcům ve Znojmě, kterou jsem velmi pochválil na stránkách Sborníku SOkA Znojmo 2014. Bohužel i zde čtenář narazí na další tvrdošíjně tradovaný omyl: „Althanský palác“ pro budovu na Horním náměstí 3, správně Starhemberský palác. Autorka sice v medailonku na str. 66 omyl lapidárně konstatuje, ale přesto jej neustále používá a opakuje, čímž se s pomýlením kunsthistoriků 20. století vlastně ztotožňuje.
U čtvrté kapitoly „Kopalův pomník ve víru dějinných zvratů“ od Michaely Váňové jsem osobně poněkud zaujatý. Autorka víceméně excerpovala či zkrátila můj článek ze Sborníku SOkA Znojmo 2009 a doplnila jej o kontroverzní polemiku k tématu z posledních let. Dovolím si opět polemizovat s Dominikou Přibylovou v předmluvě ke kapitole. Otázku národnostního soupeření německého a slovanského elementu ve Znojmě bych v roce 2022 již nikdy nehodnotil v duchu nacionalistické literatury 20. století jako „silně rezonující“ a netvrdil bych, že „palčivou otázkou zůstával úřední jazyk, kterým byla němčina“. To je velmi nepřesná formulace ve světle toho, že Rakouské císařství ani pozdější Předlitavsko či Rakousko-Uhersko jako celek žádný úřední jazyk neměly. Moravské markrabství mělo jako „obcovací jazyky zemské“ jazyk moravský (od 80. let 19. století bude sjednocen na jazyk český) a jazyk německý. Otázka etnicity a identity znojemských obyvatel v 19. století je velmi složitým problémem, který autoři předkládaného průvodce nedokázali (a ani snad nemohli) nezaujatě vysvětlit, neboť primární výzkum k tématu z posledních let je velmi torzovitý a starší výzkum je pohříchu deformován oboustranným nacionalismem 20. století. V závěru kapitoly Michaela Váňova zmatečně nazývá Kopalovu invalidovnu jako Domeček, čímž přináší do znojemské toponymie další bod zmatku. Chybí jakákoli zmínka o tom, jak invalidovna z náměstí zmizela. Nepoučený čtenář nabude dojmu, že tam ještě stále stojí.
Michaela Váňová stojí i za další kapitolou, nazvanou „Transformace, modernizace a veřejná zeleň. Znojmo v 19. století“. Vychází z práce Ivety Ševčíkové–Černé z roku 2012 a z dlouholetého výzkumu Jana Kozdase, nepřináší však nic nového. Nepřesnosti se opět najdou v předmluvě Dominiky Přibylové. V bitvě u Znojma nebojovali na francouzské straně pouze několikrát zmínění „Massénovi muži“, ale jak je dobře známo, s velkou bravurou ji celý první den ze suchohrdelských výšin vedli muži z armádního sboru generála Marmonta. Nesmyslné je pak autorčino tvrzení, že znojemské hradby obsahují „takřka 20 hranolových věží“.
V šesté kapitole se ke slovu včetně předmluvy dostává Jan Galeta. „Mezi dvěma světy. Meziválečná architektura ve Znojmě“ je poutavé čtení, které má spád a patřičnou hloubku. Vytknout ze svého úhlu pohledu mohu pouze jistou, stále přetrvávající nekritičnost či generalizaci při popisu a hodnocení česko-německého zápolení ve Znojmě a také drobné věcné nepřesnosti: Stavitel Wilhelm alias Vilém Kraus nebyl na sklonku monarchie „německým“ stavitelem, nýbrž byl, podobně jako Johann / Jan Unger starší a několik dalších místních podnikatelů, typickým znojemským „utrakvistou“, tj. pro české zákazníky Čech, pro německé zákazníky Němec, prostě „Znojmák / Znaimer“. Mezi citovanými pracemi opomněl Jan Galeta uvést práce Jany Staré-Oberreiterové, která je průkopnicí výzkumu meziválečné architektury ve Znojmě. Pochválit lze zejména poprvé publikovaný kresebný pohled Ernsta Scheibera na tehdy nové Loosovo kino (naposledy Hraničář) z roku 1930.
Předmluvu k sedmé kapitole napsali Jan Galeta a Tomáš Valeš. Shrnují v ní v hrubých konturách hlavní architektonické realizace ve Znojmě v období komunistické totality. Samotná stať od Veroniky Hermanové se věnuje Obchodnímu domu Dyje a kontroverzi, kterou tato stavba na Dolním náměstí od konce 60. let až dodnes ve veřejné debatě vyvolává. Autorka přináší s využitím tematické literatury z posledního desetiletí řadu zajímavých informací a nebojí se jemné polarizace. V závěrečném hodnocení však poněkud metodicky opomíjí kritiku dobových pramenů, na které se odvolává. V případě plně citovaného dobrozdání arch. Sedláka ze srpna 1968 nabude čtenář dojmu, jako by se jednalo o vyjádření architektovy svobodné vůle a názoru, jenže nesmíme zapomínat, že OD Dyje měl být a nakonec i opravdu byl výkladní skříni jednoho z místních pilířů komunistického řízeného hospodářství. Mohl arch. Sedlák být ve svém vyjadřování indiferentní k toužebnému ideovému zadání a přáním tehdejší totalitní strany a vlády? Stěží. Další tradovaný omyl obsahuje autorčin text na str. 119. Obchodní dům nestojí na místě starého kostelíka sv. Jana, později Jungniklova domu, nýbrž na místě tří měšťanských domů s průčelími do Obrokové ulice a zadními východy do ulice Zelenářské. Kostelík stával již v ploše náměstí, z části v místech dnešních trhových stánků, z části v dnešní vozovce spojující Zámečnickou a Velkou Mikulášskou. Dále nutno opravit datum stavby „čtyřpodlažního“ domu (který má být správně označen jako Jungniklův): Nikoli v roce 1875, nýbrž 1853. Zvláštním způsobem autorka do své kapitoly zařadila obecné medailonky k tématu socialistického zásobování a prvomájových průvodů (str. 127 a 128). Do konceptu průvodce ke Znojmu mi to osobně příliš nezapadá; dokážu si představit dvě stránky publikace využité lépe.
Závěrečná kapitola „Okolo Znojma cestička“ neobsahuje předmluvu a pochází z pera Jana Galety a Tomáše Valeše. Jedná se o autorskou selekci památek z okrajových částí města, které se do předchozích chronologických kapitol „nevešly“. Z celé předkládané publikace připomíná právě tato kapitola asi nejvíce klasické průvodce po městě Znojmě. Čtenáři se dozví základní údaje k Hradišti sv. Hippolyta, louckému klášteru, památníku Prokopa Diviše v Příměticích či k železničnímu viaduktu (škoda jen, že autoři zapomněli zmínit jméno společnosti c. k. priv. Rakouské severozápadní dráhy, která viadukt postavila). Milým překvapením je zahrnutí hesla k faře a kostelu sv. Jakuba Většího v Konicích u Znojma, kteréžto téma poprvé před jedenácti roky s velkou pečlivostí zvedl Silvestr Kozdas. Kapitola nicméně postrádá doporučenou literaturu. Zcela jistě se jedná o opomenutí.
Cizojazyčné závěrečné shrnutí je pouze v anglickém jazyce, pro Znojmo z kulturně-historického a geografického hlediska bližší němčina chybí. Mapky u téměř všech kapitol, do kterých jsou vždy zakresleny popisované objekty, jsou podle mého soudu nadbytečné. Možná by bývala stačila jen jedna úvodní či závěrečná mapka. V moderním světě mapových aplikací a chytrých internetových vyhledávačů, které mohou být samotnými odborníky aktualizovány, si návštěvník města s orientací ve městě jistě poradí.
Jak tedy závěrem celkově zhodnotit „Průvodce rozvášněným Znojmem“? Kladně i kriticky. Kladně, protože každá popularizace znojemských reálií z pera odborných kapacit, navíc v příjemné grafické podobě, je zapotřebí jako sůl. Na druhou stranu počet nepřesností a faktických omylů, jak jsem ukázal výše, není vůbec malý. U publikace Masarykovy univerzity, která si k lektuře pozvala historika Jihomoravského muzea ve Znojmě Mgr. Petra Eckla, to lze stěží brát na lehkou váhu. Musíme doufat, že v budoucnosti bude příprava obdobných publikací pečlivější.
